úvod > recenze a články > Alan Stivell

Alan Stivell

Jiří Moravčík, Rock&Pop, leden 2002, str. 52-53

"Už odmalička jsem byl hrozně zvědavý a přál si vytvářet novou hudbu. "Oženit" keltské písně s něčím jiným. Existuje pro to nesmírná škála možností, protože nezapomeňte, že keltská hudba je velmi rozmanitá a vstřícná, a já mám tudíž bohatý výběr. Mohu donekonečna zkoušet stále nová spojení, ať už s rockem, popem, nebo taneční scénou. Všude dokola se rozkládá svět a já jsem prostě Bretaněc, co zkouší mixovat keltskou hudbu se svým okolím."

Jsou rána, z jejichž kocoviny vyplývá cosi přelomového; drtivě jasné přesvědčení, že předešlý večer naplněný 'nešťastným štěstím, krásným mrazením, kdy se dotýkáte lemu nekonečna', některé věci nadobro změnil. Kupříkladu májové ráno dvaasedmdesátého roku, kdy dlouhovlasý harfeník Alan Stivell v samém srdci nepřítele, v pařížské Olympii, triumfoval s bretaňskými písněmi. Nebylo pochyb, evropskému folkrockovému řetězu přibyl další článek: keltský rock.

V 70. letech pak Alan Stivell bretaňskou a keltskou hudbu představil celé zeměkouli, dostal ji do hitparád a stal se zodpovědným za nové folkrockové myšlení, spoluurčil pravidla platící bez omezení dodnes. Však také, dáte-li se do řeči s Bretaňcem nebo znalcem Bretaně, nezaváhá ani na okamžik. Šéf Bratrstva Keltů Tomáš Křivánek mi například řekl: 'Víte, Bretaňci si Stivella nesmírné váží. Vědí, že kdyby jeho nebylo, tak by bretaňská hudba žila běžným životem, jakým žila před ním a bude žít po něm." Irský národní buditel Seán Ó Riada kompromisy odmítal a než by rozezněl harfu s nylonovými strunami, dal raději přednost cembalu. Bretaňský úředník Jord Cochevelou -dej mu Pánbůh věčnou slávu při rekonstrukci bretaňské harfy telenn takhle neuvažoval; stejně tak striktně netrval na dávnověké hodnověrnosti. Původně sice hodlal postavit ryze bretaňský nástroj, ale pak z nedostatku informací přistoupil na skutečnost, že Bretaňci kdysi žili na jedné pevnině s Iry a Skoty, a tak jeho harfa vzešla ze souhrnu mnoha poznatků keltské bardské tradice, aby se 28. listopadu 1953 pod prsty jeho devítiletého syna Alana po čtyřistaletém odmlčení opět rozehrála.

Josefu Rauvolfovi o svých tehdejších pocitech na počátku 90. let v Praze Alan řekl: "Ten zvuk byl něco fantastického, jako by se rozeznělo zlato. Jsem přesvědčený, že otec chtěl, aby tato první harfa zněla dokonale. Jako by byl Stradivari keltské harfy. Aby lidé, kteří ji uslyší byli unešeni jejím zvukem a hudbou, která se na ní hraje. Já sám jsem si diky harfě zamiloval všechno, co se týká keltské kultury."

Pro mladého, ke keltskému romantismu inklinujícího teenagera, vzrušeného příběhy Artušových rytířů, představovala nově rozezvučená harfa i počátek obrození bretaňské kultury, ve které se svým otcem hluboce věřili. Udělal pro to, co mohl: opustil klavír, začal studovat tradiční hudbu, v Glasgowě vstoupil do učení ke skotským dudákům, přihlásil se na katedru keltských jazyků v Rennes a v jedenácti mezitím stál s harfou na pódiu pařížské Olympie.

Donekonečna čerstvý pramen
Věcem hrálo do noty, že všude kolem právě probíhala mohutná hudební revoluce: politizující Joan Baez, elektrifikovaný Bob Dylan, sanfranciské květinové kapely, všeho schopní Beatles, první alba Fairport Convention. Pro vnímavého mladého Cocheveloua doslova atmosféra k nevydržení. "Bylo to v 60. letech, kdy jsem poprvé zaslechl zvuky z ciziny - ty věci jako Beatles, americké folkaře a nakonec Boba Dylana. Tehdy jsem si uvědomil, že mladé Bretaňce přesvědčím, že i jejich folková muzika stojí za poslech," vzpomíná Alan Cochevelou, dodav v roce 1966 sílu svému přesvědčení i novým jménem: Stivell, po našem Pramen.

Po klubech sice ještě hrával Dylana a anglické lidovky, ale harfa a bretonština měly stále víc navrch. Nepochyboval ani o svém pankeltství: "Lidem přišlo neobvyklé, když jsem hrál písně z Bretaně, Irska, Skotska a Walesu, ale mně bylo jasné, že všechny pocházejí z jedné společné kultury".

Stivellova harfenická hra vycházela zpočátku z klasické hudby; skladeb pro keltskou harfu se s otcem totiž v Bretani nedohledali. Pak ale u něho převládly stejné pocity jako při její stavbě a pro inspiraci sáhl po melodiích do Irska a Skotska. "začal jsem experimentovat - tušil jsem totiž, že to, o co jde Dylanovi a Fairport Convention, lze uskutečnit v keltské hudbě".

V roce 1968 ho to přivedlo až do role předskokana slavných britských Moody Blues, jímž se svou harfou v londýnském sále královny Elizabeth nemohl samozřejmě konkurovat, zato si ho však všichni zapamatovali. Doma už ho ale znali všichni.

Debutové album Reflets z roku 1970 upřednostňovalo spíš harfenickou jemnost; vánek se strunami prohání i během irského jigu přepracovaného do Suite Irlandaise. Na obalu Reflets klečí romanticky u moře, v rukách harfu; rok nato album Renaissance Of The Celtic Harp šuměním příboje otevírá. Poprvé ho představil na slavném festivalu Interceltique de Lorient, aby s ním až do dnešních dnů stále a stále dokazoval nenahraditelnost strunného chvění keltské harfy, samojediné, rockově nerozdováděné, ve skladbě Elíz Iza vznešeně doprovázené smyčci se sborem, v rozsáhlé kompozici Gaeltacht už ovšem povzbuzené píšťalami, dudami, bodhranem i indickými tably.

Chodit kolem folkrockerů a nezadat si s nimi bylo ovšem nad síly i harfeníka Stivella. V kapele Bagad Bleimor se skamarádil s kytaristou Dan Ar Brazem a spolu se zpěvákem Gabrielem Yacoubem a houslistou René Werneerem spustil svůj famózní keltský rock -'nejoriginálnější spojení rocku a tradiční hudby, jakého se kdy komu podařilo dosáhnout', dočetl se tehdy v zahraničním tisku Jiří Černý, informující našince o Stivellovi ve čtyřiasedmdesátém v Melodii jako první.

Záznam pařížského koncertu - l' Olympia - potom v roce 1972 navždy a s trvalými následky zlomil srdce milionům fanoušků keltského folkrocku. Zvlášť když nezapomenutelné - a Stivellem dodnes hrané - z lidovek vykvetlé skladby The Foggy Dew, Tri Martolod nebo Suite Sudarmoricaine následovalo přelomové, ostře rockové album Chemins de Terre (1973), věčné jak menhiry v Carnacu, k neunesení krásné a donekonečna vzorové.

Skladby Susy Mac Guire, lan Morrison Reel či An Dro Nevez pak byly slavnostně přeneseny do síně folkrockové slávy, zároveň se zbytky hraničních závor mezi Iry, Skoty, Bretaňci, ale i Angličany. Ty Alan Stivell navždy zrušil.

Keltská symfonie
80. léta zastihla keltskou a vůbec folkrockovou hudbu v těžké krizi, ze které se horko těžko lízal i Stivell, jehož nová alba přestala zkrátka jiskřit. Zato ho pro sebe objevili jiní: ze skladby Ys (album Renissance Of The Celtlc Harp) si vyznavači stylu new age učinili málem hudební manifest. Kupodivu se tomu ani nebránil, sláva Symphonie Celtique z devětasedmdesátého roku už byla totiž zapomenuta, i když se tento zážitek s velkým symfonickým orchestrem a sborem z mysli jen tak vytěsnit nedá.

Desky sice Stivell vydával, ale začaly se jedna druhé moc podobat. Dávalo sobě vědět raději častými koncerty a v březnu dvaaosmdesátého se zčistajasna objevil i v Praze. S houslistou Patricem Ouerrém a kytaristou Bemardem Coutelanem dlouze improvizovali na irské jigy a unešené přítomné potěšili vzpomínkami na perlivá léta: nechyběly tudíž lan Morrisson Reel ani Tri Martolod. Přijel k nám také hned po revoluci oslavit s Českým srdcem a Dobrohoštěm v pražské Lucerně Keltské vánoce 91'.

S Českým srdcem pak Stivell vyjel na dvouleté turné a později účinkoval na jejich albu Srdce z Avalonu; Michal Šenbauer s Karlem Holasem se mu za to koncem třiadevadesátého odvděčili prací na Again, rockové, chytlavě vyšperkované kolekci předělávek starých hitů; spolu se Shanem McGowanem, Kate Bush, Davym Spillanem, Danem Ar Brazem aj.

Stivellova udička Again na novou generaci posluchačů zabrala, a tak po dvou letech hodil další, Brian Boru (název unikátní harfy ze 13. století uložené v dublinské Trinity College). Z nevyrovnaného, až příliš chtěného alba tu přesto vyčnívalo několik světlých, stivellovsky zářivých okamžiků, jejichž nápřah do budoucna provokoval. 'Totálně neomluvitelný hřích' rozčílil jsem se v R&P, zamračený nad Stivellovým hiphopem a vykročením směrem k taneční scéně ve skladbě Let The Plinn, nevnímající klubající se novum, předzvěst nové keltské doby, rozprostřené už dávno předtím na prvotině kapely Mouth Music. Jako bychom - bylo nás víc - všichni čekali na klony melodicky vtahující, klasicky vystavěné stivellovské úvodní písně Brian Boru, duetu s Maire Breatnach, zkrátka na Stivella 'postaru', a nechali si přitom ujíždět vlak.

"Myslím si, že existuje prostor pro cosi jako bretaňské taneční kluby, kde se vám dostane rocku, hip hopu, něco house music a potom možná i trochu bretaňského tradičního tance gavotu. Domnívám se, že pro mladé lidi, vracející se zpět ke svým kořenům, nemůže být nic lepšího. Nezapomínejte ale, že žijeme ve 20. století a tahle hudba je živoucí silou. Nyní je to na nás, abychom pro ni nalezli nový, moderní výraz."

Světoobčan Stivell
"Především se považuji za občana zeměkoule, pak teprve ze Bretaňce, " prohlásil Stivell o globálním albu 1Douar - Jeden svět (1998), svém dosud nejdobrodružnějším - "1 Douar odhaluje moji touhu, vstřebané vlivy, i setkání s velkými umělci dnešní doby." Zároveň dokázal, že uprostřed jeho rodné hudby se může stejnou měrou svobodně uplatnit zpěvák ze západní Afriky i irský dudák.

Na některé momenty alba lze ovšem nahlížet i z jiného úhlu: když se do sebe ve skladbě A United Earth vpletou struny dvou harf - bretaňské telenn a západoafrické kory - dochází zároveň k setkání dvou vzdálených bardských profesí: griotské západoafrické, trvající nepřetržitě po celá staletí, a keltské, vymřelé, zapomenuté.

Na 1 Douar se harfeník Stivell spojil se senegalským griotem, zpěvákem Youssou N'Dourem, producentsky veden Afrokelty, Simonem Emmersonem a Martinem Russellem; ale také s alžírským zpěvákem Khaledem nebo Ashley Maher. Evropany zastupovali John Cale, Jim Kerr ze Simple Minds nebo Paddy Moloney.

Jako by Alan Stivell vyrostl ze dvojího dřeva: čím blíž ke středu letokruhů, tím víc v něm dřímá touha být Keltem, směrem k povrchu pak zvědavost a pokusnictví, dovedené tentokrát do nečekaných výšin.

Zcela poslední dno Back To Breizh představuje spíš návrat k rockové přímočarosti a hutné písničkářské výpovědi. Není nijak výbojné, leč stivellovsky nenapodobitelné a neskonale čerstvé.

"Zdá se mi, že některé texty z alba Back To Breizh vašeho souseda tentokrát moc nepotěší," řekl jsem Stivellovi před dvěma lety na festivalu v Dranouteru, narážeje na obraty typu 'musíte si myslet, že jsme hrubější než Inuité a nebezpečnější než Tibeťané', aniž by mi došlo, že s námi v místnosti sedí náš francouzský kolega. "Já proti Francouzům samozřejmě nic nemám," obrátil se Stivell se smíchem nejprve na něho, "navíc mi horlivé vlastenectví vadí. Chtěl jsem pouze říct, že svět bez Bretaně nemůže existovat. Víte, já si myslím, že svět je pouze dodatkem Anglie, Brazílie, Ruska, Francie, a kdybyste vypustili Bretaň, pak by svět přestal být světem. To, co je potřeba udělat, je udržovat naše kultury. Zastavit války a nestát jeden proti druhému. Zdravý nacionalismus by neměl nikdy přerůst v nesnášenlivost s cílem ubližovat. K tomu, abychom nezabíjeli jiné kultury; je proto potřeba se navzájem respektovat."

autorem článku je hudební publicista Jiří Moravčík

Diskografie Alana Stivella:
Telenn Geltiek
Reflets (1970)
Renaissance de La Harpe Celtique (1971)
Olympia - Live (1972)
Chemins De Terre (1973)
E Langonned (1974)
DUBLIN - Live (1975)
Celtic Symphony (1979)
International Tour: Tro Ar Bed (1979)
Trema'n Inis
Before Landing (1977)
Journee a La maison (1989)
Harpes Du Nouvel Age (1989)
The Mist Of Avalon (1991)
Again (1994)
Legende (1995)
Symphonie Celtique: Tir Na N-Og (1995)
Brian Boru (1996)
70/95 Zoom (1997)
1 Douar (1998)
Back To Breizh (2000)
Beyond Words (2002)

domovská stránka Alana Stivella www.alan-stivell.com